Ze života zbrojováků: Rozhovor s nevidomým fanouškem Alešem

Ve 14 letech přišel o zrak, na Zbrojovku ani aktivní sportování však zdaleka nezanevřel. Příběh Aleše Moravce ukazuje, že i ve složitých podmínkách se dá život užívat naplno. V prvním díle série rozhovorů s našimi fanoušky jsme mluvili o tom, jak vnímá fotbal ostatními smysly, co pro něj znamená atmosféra na tribunách a jak důležitý je pro něj sport.

Jakým způsobem jste přišel o zrak?

Stalo se mi to po úrazu. Jako malý jsem hrával hokej za Kometu, tedy lépe řečeno za tehdejší Zetor. Jednou jsme neměli trénink na ledě, ale běžeckou přípravu venku. Při běhu jsem si všiml, že na zemi leží nějaká odhozená krabička, a říkal jsem: „Kluci, hele, tady nám něco zavazí, ještě si o to někdo vyvrkne nohu nebo tak.“ Takže jsem vzal hokejku, abych tu věc odhodil, ale v momentě, kdy jsem do ní praštil, tak vybouchla. Poté jsem ještě nějakou dobu viděl, ale následně jsem dostal poúrazový šedý zákal a zrak jsem ztratil úplně.

Kolik vám tehdy bylo let?

To mi bylo nějakých 14 let.

V té době už jste chodil na fotbal, nebo byl vaší jedinou láskou hokej?

Na fotbal jsem chodil už dřív, zhruba od nějakých 10 let. Pamatuji si sezonu, ve které Zbrojovka hrála mezinárodní pohárové zápasy a oslavila mistrovský titul. Jako malý jsem nebyl na každém zápase, ale teď se snažím chodit pravidelně.

Jak jste si našel cestu zpět ke sportu po tak vážném úrazu? 

O sport se zajímám celý život a nezanevřel jsem na něj ani po úrazu. Začal jsem vyhledávat sporty, které mohou dělat zrakově postižení. Takže jsem se například pustil do gólbalu, což je speciální míčová hra, která se hraje po zemi se speciálně ozvučeným míčem. 

Při dodatečných tréninkcích jsme měli vyjížďky na kole a to mi šlo. Našli si mě lidé ze svazu dráhové cyklistiky a založili jsme sekci zrakově postižených. Jestli vám něco říká jméno Pavel Buráň, jeden z našich nejlepších cyklistů, tak to byl konkrétně on, kdo si mě našel, a díky němu jsem začal dělat dráhovou cyklistiku.

Jak vlastně funguje dráhová cyklistika pro nevidomé? 

Jezdí se v tandemu na dvojkole. Pavel mi dělal pilota, to znamená, že seděl vepředu a já za ním. Makali jsme společně a fungovalo to. 

Dělal jste i další sporty? 

V roce 2008 se dostal do Česka slepecký fotbal. Když jsem se to dozvěděl, tak jsem se do něj hned přihlásil. Jsem stále součástí české reprezentace, a ačkoliv mám už nějaký věk, tak to furt zvládám velmi dobře.

Problém však je, že tyto sporty postupně zanikají, protože zrakově postiženým se nechce moc sportovat. Navíc se to dělí na jednotlivé kategorie, tedy B1, B2 a B3 podle míry zrakového postižení. A právě lidí v kategorii B1, tedy mezi úplně nevidomými, už moc není, takže se obávám, že do dvou, tří let u nás slepecký fotbal zanikne úplně.

Čím si vysvětlujete, že zrakově postižení lidé nechtějí tolik sportovat? 

Myslím si, že je to hodně dané současnou dobou. Existují různé programy, které nám například ozvučují počítače. Takže hodně nevidomých lidí zůstává doma a hrají hry. Nebo jdou radši na pivo, než aby sportovali. 

Ve slepeckém fotbale jste byli s reprezentací třikrát mistři Evropy. Máte i nějaké další sportovní úspěchy? 

V dráhové cyklistice jsme s Pavlem získali titul mistra republiky. A byli jsme dvakrát na mistrovství světa, v Los Angeles jsme se umístili na 11. místě. Chybělo nám jedno sešlápnutí pedálu a dostali bychom se na paralympiádu do Londýna. 

Kolik vám je let? 

Teď mi je 59. Zdravotně se cítím velmi dobře. 

A vaše civilní povolání?

Mám vystudovanou vysokou školu, umím anglicky a norsky. Studoval jsem obor překladatelství, takže díky znalosti jazyků pracuji na pozici obchodního zástupce ve firmě Numex. Je to ajťácká firma, takže instalujeme speciální programy do počítačů a mobilů. Snažíme se nevidomým dělat život jednodušší. 

Pojďme zpět ke Zbrojovce. Když byste měl srovnat atmosféru na stadionu Za Lužánkami a například teď v posledních utkáních na Srbské, co vnímáte jako silnější zážitek? 

Pro mě jako nevidomého to je prakticky jedno. Samozřejmě stadion na Srbské je pro Zbrojovku trochu ostuda, ale na mě to nemá až takový vliv, protože mi utkání stejně vždy někdo komentuje. Párkrát jsem šel i sám, když zrovna nikdo jiný nemůže. V takovém případě si pustím komentář z Radiožurnálu v telefonu a užívám si atmosféru. Jedinou nevýhodou je, že tam je zhruba půl minuty zpoždění, takže když se stane nějaká zajímavá akce, tak se o ní dozvím později. Naštěstí většinou chodím s kamarádem Vláďou, který mi vše komentuje živě. 

Váš kamarád v tom případě musí být taky fotbalový nadšenec…

Vláďa se zajímá o Zbrojovku celý život a samozřejmě toho ví hodně, protože je brankář ve slepeckém fotbale. A právě gólmani jsou vidomí. Naopak hráči v poli mají na očích takové klapky, aby všichni měli stejné podmínky, protože každý má trochu jinou míru zrakového postižení.  

Stalo se vám například pár let zpátky, že jste ani kamaráda na fotbale nepotřeboval, protože bylo diváků méně a slyšel jste, co se děje na hřišti?

Když jsem seděl na opravdu dobrém místě kolem půlicí čáry, tak jsem slyšel, kde se zhruba nachází míč, že na sebe hráči křičí a co se zhruba na trávníku děje. Ale když chodí více než 8 tisíc diváků, tak už je to složitější. 

Máte pocit, že když nevidíte, tak fotbal dokážete více vnímat ostatními smysly? 

Hodně lidí se mě ptá na to, jestli tím, že jsem přišel o zrak, lépe slyším a podobně. Většinou to vysvětluju tak, že spíše ostatní smysly lépe využívám. Zrakem vnímáme zhruba 80 procent podnětů a sluchem zhruba jen nějakých 10 procent. Jenže když o zrak přijdeme, tak se ta procenta rozkládají mezi ostatní smysly. 

Takže jsem začal více využívat sluch a čich. Když jdu po ulici, tak říkám, že se dívám ušima, protože to tak opravdu občas je a třeba na přechodu často reaguji rychleji než partnerka. Stejné je to i na fotbale, kde vnímám více ostatními smysly. 

Takže když jdete kolem fanzóny a jsou tam všechny ty vůně jídla, tak si to víc užíváte?

Jo, to určitě. Ale kolikrát přede mnou třeba leží něco na stole, aniž bych to věděl, a já říkám: „Tady je shnilej pomeranč.“ A když se mě ptají, jak to vím, tak říkám, že to cítím.

Vědí ostatní diváci, že mezi nimi sedí na tribuně fanoušek, který nevidí?

Samozřejmě mám spoustu známých fanoušků, se kterými chodíme pod Srbskou na Boženku do hospody a probíráme fotbal. Na Zbrojovce už mě zná hodně lidí. Kolikrát se mi stalo, že jsem šel na zápas sám a místo na K jsem šel áčkem, protože tam lépe trefím a nemusel jsem obcházet celý stadion. U turniketu si nebyli jistí, jestli mě mohou pustit, protože jsem měl lístek na K, ale pak přišli kamarádi, kteří řekli: „Jasně, pusťte ho, my se o něj tady postaráme.“ Zrovna jsme tam potkali i pana Mynáře, který to také schválil. Takže jsem dostal svolení i od něj.

Jak jste vnímal poslední dva zápasy? Byl to pro vás zážitek?

Když jsme porazili Spartu 3:1, byla to neskutečná euforie. Slavilo se ještě v hospodě, řvali jsme zbrojovácká hesla a všichni se objímali. Měl jsem původně jet s kamarádem na padesátiny, ale řekl jsem si: „Tady hraje Sparta a já prostě na Zbrojovku být musím.“ Udělal jsem dobře. Byla to fakt neskutečná atmosféra. Všichni fanoušci se kolem sebe měli rádi, bylo to skoro jako za revoluce v roce 1989. Já jsem z toho pak snad žil čtrnáct dní a pořád chodil s úsměvem. A když jsme potom v Plzni uhráli remízu, bylo to super. Teď jsme sice dostali trochu přes prsty od Liberce, i když jsme hráli dobře, ale aspoň kluci vědí, že první liga nebude žádná procházka růžovým sadem.

Když zmiňujete Plzeň, máte za sebou i nějaké výjezdy?

Na výjezdy nejezdím. Ne že bych neměl čas, ale je to pro mě složitější. Kamarád, který se mnou chodí na zápasy, na výjezdy také nejezdí, takže by se o mě musel postarat někdo jiný. Kdybych si koupil místo ve zbrojováckém autobuse, asi by to šlo, ale individuálně je to mnohem složitější.

Takže kdybychom teď v rámci rozhovoru vyzvali fanoušky, aby se vám ozvali a vzali vás na nějaký výjezd, šel byste do toho?

Určitě bych se na nějakém výjezdu domluvil. Nevím, na který přesně, ale určitě bych to rád někdy vyzkoušel.

A otázka na závěr. Máte nějakou vtipnou historku spojenou se Zbrojovkou?

Ze začátku, když ještě kamaráda Vláďu fanoušci moc neznali a on mi zápas nahlas komentoval, se párkrát stalo, že se lidé za námi ozvali: „Seš úplně vožralej, nebo co? Co tady mluvíš takhle nahlas?“ On se otočil a řekl: „Já to tady komentuju svému nevidomému kamarádovi.“ A najednou se všechno otočilo a říkali, jak je skvělej. Potom nás skoro provázeli stadionem. Je to vlastně docela srandovní, protože ne každý fanoušek hned pochopí, proč mi kamarád zápas komentuje. Teď už ale chodíme pořád na stejné místo a lidé kolem nás znají. A někteří si dokonce pochvalují, že mám zápas i s komentářem.