Trenér Kotal: Den bez fotbalu? To už snad ani nejde

Trenér Zbrojovky Václav Kotal je znám tím, že o fotbale přemýšlí v podstatě neustále. Vášni nejrozšířenějšího sportu na planetě podlehl dokonale a beze zbytku.

To ostatně potvrzuje i v následujícím rozhovoru, který jsme pořizovali v rámci Dne klubu pro webové stránky SYNOT ligy. Přepis rozhovoru vám nabízíme i na našich stránkách.

Podíváte se rád na fotbal, když máte odtrénováno? A pokud ano, jakou ligu nejraději sledujete?
Nemám přímo vyhraněnou ligu, spíše oblíbená mužstva. Hledám týmy, které hrají podobným způsobem jako my, používají podobné nebo totožné varianty. Jmenovitě například Liverpool, FC Basel, dříve Juventus, ten už hru na tři obránce po změně trenéra tak často nepraktikuje. Vždy se u toho snažím získat poznatky pro svou práci. Často opakuji, že herní varianta není jen jedna, že je třeba rozlišovat útočnou a obrannou fázi. V té obranné reagujeme na hru soupeře a jeho přednosti, v té útočné se snažíme prosadit se nacvičenými věcmi a odhalit slabiny soupeře.

A co konkrétní hráči a trenéři? Nemusí to být otřepaná jména typu Mourinho, Messi nebo Ronaldo...
Z hráčů bych jmenoval Toni Kroose. To je prototyp moderního hráče, umí bránit i útočit, zdobí jej výborná kopací technika. Z trenérů jsem rád sledoval Beniteze či Houlliera. Celkově mám rád trenéry, kteří mají hru postavenou na kvalitní organizaci hry, dokáží i individuálně vynikající hráče přimět k práci pro tým a zajistí jejich přínos nejen pro útočnou, ale i obrannou fázi. Příkladem může být Arjen Robben, ten býval v minulosti označován jako hráč, který špatně brání. V Bayernu se stal platnou součástí týmu, defenzivu zlepšil. Obecně mám rád, když jsou útočná i obranná fáze vyrovnané. Kvalitní útočnou hru nemůžete postavit na špatně fungující obraně.

Míval jste v trenérských začátcích nějaký vzor?
Za nás býval hodně respektovaný Václav Ježek. Zažil jsem jej ještě jako hráč, tehdy jsem ani nevěděl, že budu trénovat. Jeho přístup byl inspirující. Líbilo se mi, že vyžadoval od hráčů týmové pojetí, přitom v tehdejší době převažovalo spíše pojetí individuální.

Kdy naposledy jste zažil den bez fotbalu a myšlenek na něj?
To snad někdy v dětství (smích). To asi ani nejde. Ne, samozřejmě, někdy je důležité vypnout. Žena mi říká, že už to ani nedokážu, dost to taky závisí na tom, kde momentálně člověk trénuje. Jestliže se práce daří, přístup k fotbalu je jiný, než když jste pod tlakem a potřebujete každý zápas uspět, ideálně zopakovat kvalitní výkon a nedovolit si žádný výpadek. Mám sedmiletého vnuka, když je volnější den, snažím se mu věnovat. Ale stejně to dopadne tak, že skončíme u fotbalu nebo tenisu, taky hodně sportuje. Případně se podíváme na fotbal nebo hokej v televizi nebo naživo.

Navenek – například na tiskovkách – působíte jako slušný trenér, který se vyhýbá kontroverzním výrokům směrem k soupeři či rozhodčím. Byl jste takový vždycky, nebo to přišlo s postupujícími roky?
Mám už takový styl. Samozřejmě jsem kritický k rozhodčím, ale slušnou formou. Mám výhrady k rozhodování zápasů, rozhodčím to na rovinu řeknu, ale bez vulgarit. Uvnitř to často vře, to nebudu lhát, ale navenek chci jít hráčům příkladem. Vyžaduji po nich disciplínu, nerad vidím, když tým oslabují zbytečné žluté nebo červené karty, to si nemůžeme dovolit. A když něco chci po hráčích, musím jim jít příkladem.

Často je vás vidět ve společnosti počítače, jste příznivcem moderních trendů?
Rozhodně, sledujeme vše, co sledovat lze. Bez toho se tahle práce nedá dělat, nejde odtrénovat dvě hodiny a jít domů. V utkáních sledujete jiné věci, než fanoušek. Rozeberete si je podrobněji. Hledám příčiny situací, toho, proč tým hraje špatně nebo dobře, jak padl gól. U gólu je často vyšší přínos hráče, který akci založil, dobře přečetl hru, což ne vždy jednoduché sestřihy ukáží. Zajímá nás, jak pracují hráči týmově, jak se zastupují a jakou míru zodpovědnosti mají. Preferujeme individuální, dynamickou práci s míčem, což je u nás obecně od mládeže na velmi špatné úrovni a špatné návyky se v dospělosti velmi těžko odstraňují.

Můžete to rozvést?
Uvedu příklad. Když jsem pracoval v Hradci jako sportovní ředitel, navštěvoval jsem tréninky mládež a měl u sebe stopky. Měřil jsem si, po jakou dobu konkrétní hráč pracuje s míčem. Za hodinu a půl tréninku šlo třeba o tři a půl minuty! Při třech trénincích týdně to dává nějakých deset minut s míčem za týden. Za tu dobu se nikdo nemůže naučit s míčem pracovat! U mladých jsou důležité individuální tréninky, i určitá nadstavba v podání rodičů. Když máme čas, s vnukem třeba třicet minut pracujeme jen s míčem. Říkám tomu získat pocit míče. Přebrat míč prvním dotekem, zorientovat se v prostoru i podle postavení soupeře. To hráči často neumí a pak se to těžko dohání.

Vidíte v tom největší problém tuzemské kopané?
Ano. Schopnost práce s míčem pod tlakem soupeře a času, efektivita prvního doteku. Pokud hráči míč okamžitě odskočí k soupeři, je to první nedostatek. Pokud má špatný výběr místa, tak druhý. Bezpečnost a efektivita, to je základ – dnes rozhodují rychlé přechody mezi útočnou a obrannou fází, právě rychlost rozhoduje. A k tomu hráč potřebuje naprosto dokonale umět pracovat s míčem.